Štítky

sobota 17. června 2017

Nejistota? A proč?

Tápeme, tápeme... Jak to dopadne s těmi imigranty? Nevím proč, já mám jasno a Vy ho snadno můžete mít také
Existují přece proroctví a moudrá podobenství ze kterých je možno načerpat poučení.

Jásejmež! Nalezl jsem totiž jedno podobenství kterě s absolutní přesností popisuje arabskou mentalitu, způsob jejich myšlení a konání i to jaké následky má neuvážené vyhlášení nějaké nabídky a navíc i popisuje jak se situace vyřeší.
Scénář:
  1. Neuvážená a nepřesná nabídka mutti Merkel "Přijďte všichni ze Sýrie, postaráme se o Vás!". Stalo se.
  2. Arabové si vysvětlili nabídku po svém. Stalo se.
  3. Hnuly se obrovské davy hnány nabídkou s tím že najednou jsou všichni ze Sýrie. Děje se.
  4. Arabové žádají, zatím celkem slušně splnění slibu. Začíná se dít.
  5. Když zjišťují, že nedostanou co si vysnili, sáhnou po násilí a agresi. Bude se dít poměrně záhy.
  6. Nastal rozvrat naší society. Ještě je čas ale nastane to.
  7. Vedeni pudem sebezáchovy uplatníme tvrdá a násilná opatření k obraně své existence. Protože jsme lépe vybaveni, zvítězíme ale bude to kruté, barbarské a bezprecedentně násilné. Stane se a bude to krvavý hnus.
Věřte mi! Já to podobenství čet a je to úplně jasné!!!
A sakra ta moje skleróza! Že byste si to chtěli přečíst taky??
Tak jo.. Jedná se o desátou kapitolu knihy "Jak jsem vyhrál válku", kterou napsal Patrick Ryan
Kdo to nezná, tak čtěte: 


KAPITOLA DESÁTÁ 
Velitelé všech stupňů musí mít vůdcovské kvality; musí projevovat iniciativu; musí mít průraznost, aby věci dovedli ke konci... A především musí mít onu morální odvahu, onu rozhodnost a odhodlanost, která jim umožní stát pevně, když všechno visí na vlásku. Pravděpodobně jednou z největších předností, jakou se může velitel vykázat, je schopnost vyzařovat důvěru v plán operace, i když (a tehdy snad zejména) si vnitřně sám není příliš jist výsledkem ... musíte pečlivě bdít nad svou vlastní morálkou ... jestliže začnete klesat na mysli, když všechno visí na vlásku, váš protivník patrně zvítězí ... 

Polní maršál vikomt Montgomery z Alameinu 
Paměti

Když jsem dobyl Tunisu, pluk se usadil v Kaludži k odpočinku a doplnění. Utábořeni v olivovém háji nad safírovým zálivem, byli bychom se tam klidně dočkali konce války. Místní obchodní komora nás považovala za boží požehnání a denně se na nás vrhaly hordy Arabů, prodávajících ryby, ovoce, vejce a mladé ženy. Abychom se chránili před svými komerčními spojenci, museli jsme postavit více stráží a natáhnout více ostnatého drátu, než nás udržovalo v bezpečí před Němci.
Kapitán Tablet si mě jednoho dne v červenci 1943 zavolal k sobě.
"Mám pro vás zvláštní úkol, Goodbody. Nejvyšší páni se konečně rozhodli, že tu každodenní invazi černých hub je třeba podrobit hygienické kontrole. Každá jednotka si má určit důstojníka pro styk s civilním obyvatelstvem, který bude kontrolu vykonávat. Se schválením velitele vaší roty jste byl vybrán za styčného důstojníka pro náš tábor vy. Všechny podrobnosti o vašich povinnostech jsou v těchhle deskách. Stručně řečeno, musíte sestavit jmenný seznam bezpečnostně prověřených a sanitárně schválených Arabů a kontrolovat vydávání propustek tak, aby jich denně smělo do tábora jenomčtyřicet. Máte právo jmenovat si vlastního tlumočníka ve IV. platové třídě a z vozového parku vám dají k dispozici pro prvních čtrnáct dní džíp."
Tenhle pobočníkův projev důvěry mě velice potěšil. Obával jsem se, že by proti mně mohl být dosud zaujatý od přelíčení vojenského soudu s Juniperem.
"Spolehněte se, že ty civily udržím pod kontrolou podle svých nejlepších schopností, pane. Koneckonců," zažertoval jsem, "býval jsem kdysi sám civil."
"A na ten fakt," poznamenal pobočník bez úsměvu, "dáváte armádě málo příležitosti zapomenout."
Byl jsem skoro ze stanu venku, když mě zavolal zpátky.
"Moment, Goodbody. Ještě je tu pro stykaře jedna maličkost." Vrátil jsem se v pozoru před jeho psací stůl. Otevřel nějaký spis a blaženě se usmál na jeho obsah.
"Máte tu zvláštní instrukce stran sanitárního prověřování. Na štábu armády jsou zejména znepokojeni výskytem úplavice a jsou přesvědčeni, že ji šíří arabští bacilonosiči. Žádný obchodník nesmí dostat propustku, dokud nebude prověřen rozborem vzorku jeho výkalů." 
Postavil na stůl malou válcovitou plechovku a ohromně spokojeně se na ni usmál. 
"Vzpomínám si z vašich přednášek o porcyliokóze, jak se vyznáte v medicínských záležitostech, a vím proto, že vás potěší, když budete moci přesvědčit každého z našich sto padesáti arabských přátel, aby naplnil jednu z těchhle roztomilých plechovčiček svým osobním příspěvkem, takže budete moci ke každé připojit formulář zdravotní služby 7004 ve čtyřech kopiích s uvedením jména, věku, adresy a povolání dárce v části I, a s vaším potvrzením v části II, že jste si osobně ověřil, že příslušný vzorek pochází opravdu od svrchu uvedeného."
"To jako myslíte, pane," řekl jsem, "že mám každého z těch Arabů požádat o plnou plechovku... o plnou plechovku tento..."
"Přesně tak, milánku. A všem nám tím prokážete ohromně užitečnou službu."
Vypravil jsem se do Kaludži a opatřil si tlumočníka IV. třídy. Jmenoval se Bubilya a pochytil svou angličtinu IV. třídy na americké tankové lodi. Byl jednooký a nosil žluté baseballové tričko a pošťácké kalhoty. Dal jsem mu služební odznak a přílbu s namalovanými písmeny DSCO (TLUM), tlumočník důstojníka pro styk s civilním obyvatelstvem. Když jsem pak otevřel bednu plechovek a vysvětlil mu náš první úkol, požádal o týdenní zálohu na plat. 
"Krinda, šéfe!" řekl. "Sem eště neslyšel, aby někdo sbíral tendle sajrajt. Co s tím sakra bude váš generál dělat?"
"Analyzovat."
"Řekněte to eště jednou, šéfe."
"Analyzovat. Rozeberou to na kousíčky, aby viděl, z čeho se to skládá."
Užasl.
"Ale to přece ví každej, z čeho se to skládá. Dyk sou to vobyčejný -"
"To se možná zdá nevědeckým duchům, jako jsi ty, Bubilyo. Ale pro šéfa zdravotní služby je v tom plno fascinujících informací."
Zadíval se ohromeně do hlubin jedné plechovky, pokrčil bezmocně rameny a dal se do vybalování. Myšlenky Britů mu byly neproniknutelné.
V sobotu ráno dal nastoupit všem sto padesáti obchodníkům. Prostřel jsem stůl anglickou vlajkou a na něm stály seřazeny lesknoucí se válečky. Oblékl jsem se pro tu příležitost do parádní uniformy. Není nad trochu pompy, aby to zapůsobilo na domorodce náležitými dojmem. "Řekni jim, Bubilyo," začal jsem, "že jim přináším pozdravy od Velkého Bílého Otce za Velikou Vodou."
"Děte, šéfe! Dýk to nejsou žádný Indiáni. Sou to sakra Arabové!"
"Tak jimřekni, že je pozdravuje důstojník pro styk s civilním obyvatelstvem a přeje si, aby každý z nich přinesl svůj vzorek v jedné z těchhle plechovek!"
Vysvětlení zřejmě vyžadovalo spoustu arabštiny a Bubilya k nimřečnil dramatických pět minut. Rozdával jim plechovky a oni na ně dlouze zírali v zaraženém mlčení. Pak se zvedl příval arabských pochybností, když se jeden obracel na druhého, aby se ujistil, že může věřit vlastním uším. Jeden prodavač švestek, napůl schovaný za metrovým plnovousem, vyhodil svou plechovku, až se zableskla v povětří, zase ji chytil, zagestikuloval na mne a pronesl s výrazným přídechem jakousi poznámku. Odměnilo ho uznalé pochechtávání a náhle se celé shromáždění divoce rozřehtalo, všechny ruce ukazovaly na mne a všichni se svíjeli rozkoší.
"Co to říkají, Bubilyo?"
"Každej říká, že ste velkej srandista. Prosej vás vo další srandu. Nezasmáli se tak vod ty doby, co jim spad muezín z minaretu."
"Pověz jim," řekl jsem a nasadil co nejpřísnější vojenský výraz, "že to myslím naprosto vážně a že v táboře nebude smět obchodovat nikdo, kdo mi nedá svoje ... svůj osobní příspěvek."
Viseli na Bubilyových slovech, jako by byl komik Bob Hope, a když skončil, rozřičeli se znovu smíchy.
"Říkaj, šéfe, že byste měl vystupovat v tuniským rádiu. Že vám daj peníze, abyste je pustil do tábora. To je oukej. Ale nedaj vám ten zatracenej sajrajt. Maj k britskýmu důstojníkovi respekt. Tady kolem není horší urážka, než jít na poštu a poslat někomu balík toho sajrajtu." 
"Trvej na tom, Bubilyo! Přesvědč je, že to myslím vážně! Předveď jim, jak prosté je splnit mou žádost!"
Když vzal jednu plechovku a předváděl jim, co jsem žádal, mohli se smíchy potrhat, hystericky podupávali, podpírali se navzájem, a když už tu legraci nemohli vydržet, hroutili se ve dvojicích na zem. Jejich řev přilákal polovinu obyvatel Kaludži ze zvědavosti k plotu. Nějaký víc než metrákový semitský obr se vyvalil vpřed, aby Bubilyu požádal o radu. "Tendle člověk, šéfe, má přej velkej problém. Říká, že piksla moc malá. A von moc velkej. Jak sakra se má na takový piksličce udržet?"
"Zřejmě jsi nedokázal objasnit jim můj požadavek, Bubilyo. Předveď jim to znovu!"
Zatímco své číslo pro velký úspěch opakoval, dostavil se pobočník.
"Nenechte se vyrušovat, milánku," řekl mi. "Jen pokračujte v záslužném díle!"
Usadil se pod olivou, aby přihlížel. S Bubilyou se vážně domlouvala delegace čtyř starších.
"Sou to moudrý lidi, šéfe, a děláte jim těžkou hlavu. Že přej vám nedělá dobře sbírat tendle sajrajt do piksel vod cigaret. Prej to pro dospělýho chlapa není normální. Prej byste měl rači sbírat známky nebo korálky nebo placatý kamínky ... co chcete, jenom ne tendle sajrajt." 
Nějaký derviš s vytřeštěnýma očima vyrazil rozzuřeně z davu.
Bubilya utekl a schoval se za mnou. "Tendle chlap se hrozně vzteká šéfe. Je kapku padlej na hlavu. Přej ho urážíte, pliváte na jeho mužnost. Tak malá pikslička je přej dobrá leda pro dítě nebo drobnou slabou ženskou, ale ne pro něj. Prej by takovejch piksliček klidně naplnil třeba dvacet, esli ne víc ..."
Čtyři starší zatáhli zuřivce zpátky do zástupu a kapitán Tablet se ve stínu svého stromu andělsky usmíval. Z kanceláře se ke mně blížili plukovník Plaster a major Arkdust. Moje reputace vůdce, schopného udržet si kázeň, se octla v sázce. Naštěstí mé zachránila obchodní praxe, která mi vnukla nápad.
U takového Araba má všechno svou cenu; za peníze na dlaň by prodal vlastní mámu. 
"Ticho!" zařval jsem a praštil důstojnickou hůlkou do stolu.
Hihňání a brebentění ustalo. "Řekni jim, Bubilyo," nařídil jsem, "že vyplatím dvacet franků každému z nich, kdo se v pondělí ráno v osm hodin dostaví k bráně tábora a přinese mi požadovaný osobní vzorek. Do té doby musí všichni tábor opustit. A nabídka neplatí pro nikoho, kdo nebude do dvou minut venku za plotem."
Počítal jsem, že mě to při té sazbě přijde dohromady asi na tři libry. Za tu cenu to bude laciné.
A vůně peněz dokázala zázrak. Všichni jako jeden muž poskočili, podkasali si burnusy a vyrazili s pleskáním chodidel z brány a zpátky do Kaludži. Jejich krajani běželi s nimi hýkajíce finančním vzrušením. Když se přiblížil plukovník, řízně jsem zasalutoval, a podle toho, jak si vytíral z očí prach zvířený obecným úprkem, jsem viděl, že okamžité podřízení domorodců mé autoritě na něho zřejmě zapůsobilo. Kapitán Tablet se stáhl zpátky do své kanceláře se zklamaně protaženým koňským obličejem.
"Zatracená hokynářská mentalita!" mumlal si. "Kupecký pohled na svět. Na všechno stanoví cenu! I na hromadu tento ..."
Za války jsem si osvojil neměnnou praxi, kterou ze zkušenosti mohu doporučit každému mladému důstojníkovi, totiž potvrzovat všechny ústní rozkazy při nejbližší příležitosti písemně. Kdybych byl nedal seržantovi Transomovi písemné shrnutí svého plánu na vylodění, dvanáctá četa by v době mé dočasné nepřítomnosti nedobyla v pravý čas Clepthu. Ústní rozkaz, zejména když ho zprostředkuje tlumočník s lingvistickým vzděláním z americké tankové lodi hromadě Arabů, mluvících neurčitými dialekty, může být špatně pochopen nebo zapomenut. Napište ho a všichni si ho mohou přečíst a připomenout. A když si schováte kopii, můžete ji vždycky předložit na důkaz vlastní neviny při válečném soudu nad vaším podřízeným.
"Abychom měli jistotu, Bubilyo, že mé požadavky jsou všem docela jasné, musíš napsat arabskou vyhlášku a požádat starostu, aby ji vyvěsil na tabuli s obecními fermany."
V pondělí bylo naše úsilí odměněno ohromujícím úspěchem. Před branou tábora se táhla půlkilometrová fronta, stovky mužů, žen i dětí, všechno arabské obyvatelstvo Kaludži, a každý z nich vysoko třímal válečkovitou plechovku a ryčně se domáhal dvacetifrankového bakšiše. Jakmile jsem se před nimi objevil, uvítali mě šťastným jásotem. "Himal-el-kebruti! ... Himal-el-kebruti!"
"Co to křičí, Bubilyo?"
"Ste teďka slavnej, šéfe. Dali vám todle méno. Himal-el-kebruti." "To znamená, šéfe, ,Boháč, kterej sbírá to, co celej svět zahazuje.'"
"Proč je jich tolik? Vždyť jsou jich aspoň dva tisíce, jestli ne víc?"
Bubilya chvíli brebentil skrz dráty s těmi v první řadě.
"Prej ste včera řek, že každej, kdo přinese osobní vzorek, dostane dvacet franků. Neřek ste, že jen ty, co kšeftujou v táboře."
"Ale co tvoje písemná vyhláška? Nebyla dost jasná?"
Pokrčil omluvně rameny.
"Nejsem si tak jistej, šéfe. Nepíšu zrovna nejlíp. Sakra těžký, tydle arabský písmena. Voni říkaj, že v ty vyhlášce stálo, že přej každej."
"Ale kde vzali všechny plechovky?"
"V Kaludži moc šikovný kováři, šéfe. Přes celej víkend dělali piksly, jednu za dva franky. Každej počítá s vosmnácti frankama zisku."
Někdo otevřel bránu. Nejsem si docela jist, ale zdálo se mi, že to byl kapitán Tablet. Hnědé moře s plechovkami vtrhlo dovnitř s triumfálním pokřikem.
"Himal! .. . Himal-el-kebruti!"
Otočili jsme se s Bubilyou na patě a vzali nohy na ramena. Pluk právě nastoupil k ranní přehlídce a přímá čára k našemu džípu vedla zrovna mezi plukovníkem a jeho velitelským sborem.
"S prominutím, pane!" zařval jsem, zasalutoval, jak nejlíp to šlo, a hodil mu prosebné vpravo hleď, když jsme se hnali kolem něho. Náš zástup dychtivých zákazníků se prodíral mezi šiky nastoupeného pluku a celé prostranství brzy vypadalo jako pád Chartúmu v miniatuře. Doběhli jsme k džípu a start by mi byl zajistil medaili na Tour ďEurope. Když jsme se rozjeli, první z prodavačů vzorků, který vypadal jako vyčouhlý dezertér z basketbalového mužstva Harlemských světoběžníků, se nám vyhoupl na kapotu a Bubilya byl nucen srazit ho svou úřední přílbou.
Musel jsem objet kolem celého prostranství, abych se dostal zpátky k bráně, a jakmile pronásledovatelé pochopili můj úmysl, udělali všichni čelem vzad a vrhli se zpátky, aby mi odřízli cestu, přičemž znovu rozrazili vzpamatovávající se šiky nastoupené k přehlídce. Unikli jsme o vlásek, než nás zadní voj stačil lynčovat, a já se pustil jako mechanizovaný arabský krysař k městské radnici. Bleskově jsem odhadl situaci, a zatímco jsme si to klikatili přes silniční výmoly, vydal jsem příslušné rozkazy.
"Za prvé, Bubilyo, musíš sundat tu vyhlášku. Za druhé, starosta promluví k obyvatelstvu a vysvětlí naše požadavky. Za třetí, musíš sehnat kvalifikovaného písaře, aby napsal nové oznámení. Nějaké dotazy?"
"Jo, šéfe. Nemůžete jet rychlejc? Už nás na těch zatracenejch mezkách doháněj."
Dupl jsem na plyn, jak to jen bylo na zvlněné vozovce možné, a zahnuli jsme do radničního dvora o dobrých dvě stě metrů před nepřátelskou kavalerií. Bubilya zaječel na poplach a oburnusovaní vrátní za námi přirazili bránu. Viděl jsem, že se začíná šířit panika, a proto jsem si dal s vystupováním z džípu záměrně na čas. Vůdce musí jít podřízeným příkladem vstříc a chladnokrevným vystupováním uklidňovat jejich hysterii. Uplatnil jsem v Kaludži trik, jehož jsem za své vojenské služby užíval, abych si v horkých chvilkách zachoval chladnou hlavu. Vykročil jsem zvolna přes dvůr a recitoval si vhodné pasáže z básně Rudyarda Kiplinga "Když". Štěkající smečka se přihnala k bráně a já se právě dostal k veršům "Když zachovat si umíš chladnou hlavu, ač všichni kolem hlavu ztrácejí", když někdo mrštil svým osobním vzorkem a zasáhl mě bolestivě pod pravé ucho. Pokřik "Himal-el-kebruti!" zahlaholil jako polnice ... a zatímco přes zeď se sneslo krupobití blýskajících se plechovek, které se voňavě rozprskávaly kolem, já byl nucen dorazit posledních pět metrů do krytu úprkem.
Starosta nebyl k ničemu. Kdybych byl Kaludžan, rozhodně bych pro něho v příštích volbách nehlasoval. Odmítl splnit můj rozkaz, aby promluvil ke spoluobčanům z balkónu, pobíhal sem a tam po salónu, lomil buclatýma hokynářskýma rukama a vyděšeně kvičel. Když nápor zákazníků vyvrátil bránu, vrhl se pod psací stůl a já byl nucen ujmout se velení. Vzpomněl jsem si naštěstí na své právnické vzdělání z důstojnické školy a na nutnost vyhlášení stanného práva, než armáda převezme moc od místních civilních úřadů.
"Pane starosto," řekl jsem mu a poklekl, abych se přiblížil k jeho uchu vedle koše na papír, "vyhlašuji tímto v Kaludži stanné právo. Jako důstojník s nejvyšší hodností z přítomných přejímám odpovědnost za obnovení zákonného pořádku."
Úředníci stavěli ke dveřím barikády z nábytku, na dveře zvenčí bušily tisíce pěstí.
"Nechte toho!" zavelel jsem rázně. "Strategicky ustoupíme zadním vchodem."
"To teda ne, šéfe," odpověděl Bubilya. "Vzadu jich je eště víc než vpředu."
Byli jsme obklíčeni. V takových okamžicích záleží na rychlém rozhodnutí.
"Rozkaz k ústupu se ruší!" vyštěkl jsem. "Zabarikádujte dveře nábytkem!"
Z nejvyššího okna vzadu jsme viděli na pobřežní planinu a nahoru k horám. Do Kaludži sestupovaly ze všech stran černé kolony. Půl Tuniska bylo na nohou. Když se vynořili z krytu kopců, zaleskly se ve slunci válečkovité plechovky, které každý poutník třímal jako svátost před sebou, a klikaté karavany se zatřpytily jako chromovaní hadi.
"Kristepane! Bubilyo," podivil jsem se. "Odkud se tu všichni vzali?"
"Z vesnic, pane poručíku," odpověděl nějaký kulovitý muž v zašlém bílém obleku. "Zvěst o vaší pozoruhodné nabídce se rozšířila po celém kraji jako stepní požár ... Někdo jako Himal-el-kebruti sem ještě nikdy nezavítal. Můžete mi potvrdit, pane, že spojenecká vojska vyhlásila v Kaludži stanné právo?"
"Kdo je ten člověk, Bubilyo?"
"Novinář, šéfe, z Tuniskýho expresu. Přijel extra kvůli Himal-el-kebruti."
Vojenský činitel nemůže být při jednání s tiskem nikdy dost opatrný. Vzpomeňte na potíže, jaké měl s novináři Montgomery! Rozhodl jsem se, že pro přítomnou chvíli bude nejjistější zavést bezpečnostní cenzuru.
"Jelikož jsem byl okolnostmi nucen převzít od civilních úřadů ochranu zákonného pořádku, nemohu dočasně povolit zveřejnění jakýchkoli informací, které by mohl..."
Za naším oknem v prvním patře se objevila arabská tvář a pěst třímající plechovku roztříštila okenní sklo.
"Mahmud Abassa, šéfe!" zaskřehotala ta tvář. "Já žádnej všivák. Dvacet franků, pane, děkuju mockrát."
Vyšplhal se po tyči opřené o římsu a nebezpečně se kymácel ze strany na stranu, jak se jeho konkurenti rvali, aby vylezli za ním. Z davu se zvedl tucet dalších tyčí.
"Všichni na palubu odrazit nápor!" vykřikl jsem.
Nosili si tyče štafetami z doků, a sotva jsme je odrazili u jednoho okna, drali se k druhému. Okna v přízemí byla zamřížovaná a měla zabedněné okenice, takže útokům dolejších brigád dosud odolávala.
Když jsem nasadil hasičské hadice a srážel je prudkým proudem vody, moji zákazníci dospěli konečně k závěru, že byli ošizeni. Z jejich štěkotu se vytratily škemravé hokynářské tóny a zaburácel v něm vztek podvedených a touha po pomstě. Obrátili své tyče jako obléhací berany proti opevnění v přízemí a rozbitými okny nás zasypávali salvami plechovek. Krupobití vzorků do nás bušilo jako kanonáda.
"Všichni do krytů!" zavelel jsem. "A připravit se k protiútoku, jakmile bombardování povolí!" 
Vrhl jsem se pod psací stůl, kde zatím starosta tvrdě usnul. Reportér už tam byl a právě telefonoval. Vzal jsem mu aparát.
"Jste zatčen, člověče!" vyštěkl jsem na něj. "Pro rušení bezpečnostních příkazů!"
Zaduněla hromová rána a Bastila v přízemí padla.
"Prorazili, šéfe!" rozklepal se Bubilya. "A ženou se o těch zatracenejch schodech nahoru!" 
"Na střechu!" zavelel jsem.
"Tam už sou."
Rychle jsem odhadl situaci.
"Posily," řekl jsem. "Potřebujeme nutně posily."
Po pěti minutách zápolení s telefonem se mi podařilo navázat spojení s plukem. Odpověděl mi kapitán Tablet.
"Hlásí se Goodbody, pane. Jsme obleženi silnými oddíly arabských civilistů v kaludžské radnici, kóta 874912. Prosím o posily."
"Třetí rota je už na cestě. Plukovník přijede hned za ní, jen co se mu podaří domluvit se s velitelem armádního sboru, který je na drátě a ptá se ho, proč sakra v Kaludži vyhlásil stanné právo."
"Velitel sboru? Jak ten to ví?"
"Z Tuniského expresu. Co jste to tam vyváděl? Pořádal tiskovou konferenci?"
"Ne, pane. Všechno vám vysvětlím. Mám tady v posádce jednoho reportéra. Ale už je to v pořádku. Mám ho ve vazbě ..."
"A brzy tam budete s ním, vy vejtaho, jestli vás beduíni nedostanou dřív, než přijde plukovník."
A zavěsil mi.
Dav byl už v patře a bušil na naše dveře něčím, co dunělo jako násady oštěpů. Shora se ti zuřivci probourávali střechou. Podlaha byla po kotníky pokryta plechovkami a u každého okna brebentily černé huby. Vytasil jsem revolver a vytáhl zásobník, abych si spočítal náboje.
"Nač to?" zeptal se reportér. "Harakiri?"
"Bubilyo," řekl jsem. "Je tady v domě nějaká žena?"
"Ženská, šéfe?" podivil se. "Vy chcete ženskou? Teďka? Na to nebude čas, šéfe. A pak tady pod stolem není ani místo."
"Jsou tu dvě ženy," řekl reportér. "Zamkly se ve skladu kancelářských potřeb. Proč to chcete vědět?"
"Z vojenských důvodů," odsekl jsem. "Abych jim rezervoval patřičný počet nábojů. V britské armádě je zvykem rezervovat v obklíčení nepřátelskými domorodci poslední munici pro ženy."
"Proč?"
"Aby byly ušetřeny horšího osudu, než je smrt."
Poťouchle mě pozoroval, když jsem si horečně prohledával brašnu i kapsy.
"Jenže vy máte bouchačku prázdnou. Nemáte žádnou munici."
"Do toho vám nic není! Je to vina hrubé nedbalosti, kterou si vyřídím se svým příkazníkem později."
"Takže nebudete moct ty ženský zastřelit, co? Budete je zkrátka muset ukamenovat téma svejma pikslama."
"Mám už té vaší nestydatosti právě dost, člověče, a varuji vás -"
Roztříštěné dveře se rozletěly a dovnitř se vevalila záplava Arabů, skučících a kňučících po celé kanceláři, namáhavě klopýtajících a klouzajících po podlaze opatřené válečkovými ložisky, rozprchávajících se na všechny strany před dopadajícími násadami od krumpáčů v rukách seržanta Transoma, vojína Drogua, Spoola, Clappera a ostatních z mé věrné dvanácté čety.
Vylezl jsem zpod stolu.
"Výborně, dvanáctá četo!" řekl jsem. "Já věděl, že mi přijdete na pomoc!"
"Do prkenný vohrady!" řekl vojín Drogue. "To jsme taky mohli vědět, že to bude von! Nedá se mu svěřit ani vybrání čtvrt metráku arabskejch ..."
"Sklapni!" zarazil ho seržant Transom. "Vy čtyři nahoru a zažeňte ty černý huby ze střechy! Zbytek vyklidit dvůr a posypat ho připínáčkama ..."
Jakmile jsem měl četu zase pod sebou, zvládl jsem rychle situaci, a když se v dálce objevil plukovníkův vůz, byl všude klid. Vykročil jsem ke svému džípu.
"Pokračujte, seržante! Pojedu plukovníkovi naproti a všechno mu vysvětlím, než se dostane sem."
"Pro boha svatýho, to nedělejte, pane! Nechtě ho aspoň hodinku vychladnout... Vemte si to tady na povel, desátníku Dooley! Řekněte majorovi, že je ženeme zpátky do kopců!" Přisedl ke mně do džípu a chopil se volantu.
"Ale plukovník by mě jistě pochopil, seržante, kdybych mu to vysvětlil tváří v tvář."
"Kdyby vás potkal tváří v tvář, tak nejspíš vytáhne svůj šestiraňák a vodpráskne vás ... A nebyl by to ani fér souboj."
"Proč ne?"
"Protože von má munici."
A pustil spojku a už jsme uháněli přes pláň pryč. Často mi od té doby vrtalo hlavou, jak vlastně věděl, že nemám žádné náboje, ale zapomněl jsem se ho tenkrát zeptat. Nejspíš je to prostě svědectví, jak hluboké vzájemné porozumění, hraničící téměř s telepatií, se může vyvinout mezi zkušeným důstojníkem a správným typem poddůstojníka.

Žádné komentáře:

Okomentovat