Štítky

pátek 16. června 2017

O jednom omylu Járy Cimrmana

Nelze se než plně ztotožnit s názorem velkého Mistra, že si posluchač poezie zaslouží plné souznění rýmů. 
Jeho teorie absolutního rýmu je naprosto korektní až na závěr, že  dokonalosti může být dosaženo pouze na úkor obsahu.


Jak dokážeme, jde o omyl! Následné zavedení tzv. akustické konstanty je pak logicky chybným řešením dodnes aplikovaným básnickými patlaly neschopnými splnit velmi náročné požadavky na PRAVOU báseň.

Pro potvrzení tohoto tvrzeni postačí uvést homofonickou báseň, která je nejen formálně bezchybná ale jasně popisuje děj, obsahuje hluboký morální náboj a její dramatická emotivnost neponechá v klidu žádného citlivého milovníka epické poezie.
Zde je:
 Pláč zmírajícího zemana.

V nitru svého brnění
cítím divné brnění,
a útroby mé bolest mrzká
Jako žhavým bičem mrská!
Já zelený jak travička
volám:“Tys zlá travička!!“,

Jak vítr se krajem ženu,
abych ohlídal svou ženu!
Rychleji než letí vrány,
Nesl mě sem oř můj vraný!
Dvě stě mil za Tebou jedu
a Ty mi namícháš jedu?

Předčasně jsem odjel z boje,
Spousty divných zpráv se boje,
že prý kdekdo z místních hrabat,
smí prý se Ti v sukni hrabat!
Nad tou zradou se mé hoře
Rovná velikostí hoře…

Volej kata! Řeknu já mu
ať Tě mrští v temnou jámu.
Mě otvírá se nebes brána,
Ty však budeš ďáblem brána,
a až na mé mohyle pokvete bez,
Ty budeš v pekle, jsouc hrobu bez!


Žádné komentáře:

Okomentovat