Štítky

sobota 17. června 2017

Seminář k dílu Joži Rozorvaného

Vážení přátelé,
sešli jsme se dnes na prvním tradičním setkání klubu přátel poezie „Nyvé duše“, abychom si připomněli jedno smutné kulaté výročí.

Ano drahé Duše… Dnes jsou tomu přesně na den tři roky, čtyři měsíce, dva týdny plus středa co na procházce v Nízkých Tatrách zmizel excelentní milostný lyrik Jožo Rozorvaný.
Co se tenkrát stalo, dodnes nevíme. Lesník Jano Olovrant soudí, že ho sežral medvěd. Soudí tak z toho, že onoho dne potkal medvěda, kterému očividně bylo špatně. Tato teorie nemá v odborných kruzích velkou podporu, neb medvěd je označován za zvíře čistotné a co do potravy velmi vybíravé. „Zasrana by nezožral" říká k tomu zoolog Juraj Príroda.
Kritička Jaroléta Rozbásněná soudí, že si básník při pohledu na nějakou obzvlášť ztepilou kosodřevinu vzpomněl na svou lásku Amu a pod náporem citu se rozložil na anionty a kationty. Tato teorie ač nepravděpodobná fyzikálně, má mnoho zastánců, kteří poukazují na fakt, že Jožo často v přírodě viděl obraz milované Amy. Stačí zde jen připomenout jeho mistrovskou báseň „Zima a Tenerife".
Poslední teorie snažící se vysvětlit poetovo zmizení pochází z pera známého psychiatra doktora Aleše Trapimozka. Ten soudí, že Jožovi přeskočilo nazpátek a věnuje se pod svým pravým jménem své původní profesi seřizovače slepic v hydinárni Podjavorník.
Ale dosti suchého výkladu! Ať zazní slovo básníka. Bude to úvodní báseň jeho sbírky "Ceremoniár v krematoriu lások".

Cintorín lások

Prečo sa mŕtve lásky nepochovávajú
a ich telá nespalujú v ohňa plnej tlame?
Popol sa neuloží pod kameň s vytesaným
dvoma srdcami zlomenými
a nápisom: „Tu leží láska k Ame...“

Pri tichom obrade kde husle Yesteday nám zaspievajú,
ceremoniár v sivom povie: „Je koniec! Viac sa nepoznajú
Jožo a Ama, Laco a Silvia, Andrej a Mona...
Nie sú už on a ona!
Je koniec! Teraz inú pieseň hrajte
A netrápte sa, iba spomínajte…“

Postavte cintorín nech divý šarkan páli zvyšky lások v ňom,
nech potom popol tíško leží pod šedivým kameňom...

Že vraj vám niekto chýba? Muž, sivý oblek, vlasy tvár
tých čudných obradov ceremoniár…
To miesto beriem ja! Je pre mňa ako stvorené!
Som bez úsmeva, sivý nebije srdce studené.
Tu moje miesto je! Na kameni kde vytesané
sú len dve srdcia zlomené
a nápis: Tu leží láska k Ame.
Vidím ve vašich očích slzy a zároveň u některých otázku: "Kdo vlastně byl ten génij???". Projděme se tedy životem našeho milovaného Joža....
Jožo Rozorvaný, vlastním jménem Arpád Vajco, se narodil ve vesnici Külenlögöszszertésmájkrémvárosz na Žitném ostrově 1.1.1980 v rodině drtiče hrud Jano Vajca jako prvorozený syn. Jeho dětství bylo nelehké. Rodina strádala, neboť místní maďarští sedláci již několik století používají k drcení hrud brány a tak po službách z Dětvy se přistěhovavšího otce básníkova nebyl mezi nimi zájem. Otec, jednoduchý prostý člověk, který si na svém povolání, provozovaném již 25 generací, tuze zakládal a nechtěl dělat nic jiného říkával: „Viem to! Aj tá hruda aká bola taká bola na sračku jej rozdrvím ako všetky po Dětve". Nechápal, proč ho sedláci nechtějí zaměstnávat. Na pokrok, zejména na brány a jiné zemědělské nářadí hleděl s despektem a říkal o nich „Bazmeky oné zo špicami! Riťou na ně posadit tých čo ich po poľu ťahajů!". Chtěl mít i z malého Arpáda drtiče hrud ale synova křehká tělesná konstrukce v pokračování rodinné tradice zabránila.
Svou matku, Máriu Vajcovů Jožo miloval, přesto nebo snad právě proto, že byla němá. Je to krásně vidět například ve vrcholném mistrově díle, básni „Nomen est Omen".
Atmosféra v rodině byla tedy mladému muži nepříznivá a jeho citlivou duši velmi drásala.
Také se svými vrstevníky a zejména vrstevnicemi si Jožo nerozuměl. V rodině se používala detvanská slovenčina zatím co v okolí 58 km všichni, nevyjímaje učitele místní jednotřídky, mluvili pouze maďarsky. Jožo, postrádající talent ke studiu cizích jazyků proto dostával vždy na vysvědčení samé čtyřky neboť jeho učitel slovenštiny neznalý, logicky správně nemohl vyloučit, že alespoň některé otázky z těch co Jožovi při zkoušení položil v maďarštině, byly Jožou slovensky zodpovězeny správně.
Takto osamělé, rozporů plné a nepochopením přetékající měl náš básník mládi. Není proto divu, že v sedmnácti letech přijal pseudonym Jožo Rozorvaný a Arpáda Vajca se zřekl. Slyšel nadále jen na svůj umělecký pseudonym a na svou přezdívku Kožak zkráceninu to oslovení "Krpatý ožratý kokotko".
Je opět čas k vstřebání trochu krásna z pera mistrova a proto uvádíme výše zmíněnou báseň Nomen est Omen.

Nomen est omen

Ja Rozorvaný som sa narodil,
však napriek tomu celý do vlaňajška bol.

A smial sa!

Riadny ver chlapisko zo mňa vyrástol!
Dvoma pármi koní by ma nerozorval!

Túto jar som strašným bôľom vykríkol,
sťa ranený, rozorvaný....
Párom ženských rúk na cudzích ramenách,
párom štíhlych nôh na cudzích bokoch..

Viem Ama, Nie Ty si vinná
to iba naplnil som osud vlastný...
Ale tá bolesť!!!

Mamička moja zlatá, povedz...
Prečo si Ťa nevzal Jožo Šťastný???
Proto vše bylo pro mladého muže vysvobozením, když v osmnácti letech nastoupil práci jako seřizovač slepic v hydinárni Podjavorník. Najednou rozuměl a i v místní knihovně se vyskytovaly knihy, které mohl používat i jinak než podložku pod hrnec, totiž ke čtení. Zde se Jožo poprvé též setkal s poezií.
Významný mezník v životě mladého autora nastal v květnu 1998, kdy Jožo zaspal ve vlaku a probudil se až v Bratislavě. Uchopen vírem velkoměsta a fascinován jeho ruchem rozhodl se zůstat. Bohužel nevíme nic konkrétního o peripetiích, kterými prošel. Víme jen, a to pouze z rozboru jeho básní, že zde prožil milostné vzplanutí k Ame následované rozchodem, několika týdny bloudění po Bratislavě a následně pak odjezdem na tragický výlet, jehož výročí dnes vzpomínáme.
To co bylo pro mladého člověka osobní tragedií, stalo se pro Slovenskou a vlastně i světovou poezii přínosem. V té době totiž vzniklo jeho dílo, tolik smutné a tolik obdivované. Ptám se totiž: Čím by byla poezie bez básně "Zima a Tenerife" kterou Vám nyní předkládám?

Zima a Tenerife

Vrátila si sa a ja blázon, že konečne ku mne, sním.
Ono to však bolo z novembrovej dovolenky s tým ... !

Prečo si sa celá opálila?

Teraz v zasnežených poliach krivky tvojej krásy nevidím.

Slnko zimné, zmierajúce, čo ma nevie rozohriať,
nie je južným slnkom, čo sa smelo Teba dotýkať
a tie ruky, hladkajúce telo, čo sa chveje,
tie neboli moje, na tých Tenerife teplo nie je...
Ničím! Odpovídám hned. A my všichni jistě rádi básníkovi odpustíme jeho zeměpisný omyl, kdy si lednovou Tenerife představuje jako letní ráj a nikoli hnusnou, studeným deštěm bičovanou hromadu lávových šutrů. Básník neměl glóbus, a i kdyby jej měl, považoval by jej pouze za neprakticky pomalovanou mičudu.
Ano. Básník byl nepraktický. Takoví už zkrátka básníci bývají. I mobilnímu telefonu říkal „Prapodivná vecička" jak se můžete přesvědčit v následující překrásné a hluboké básni...

+421903??????

Nemohol som ti darovať tú prapodivnú vecičku
pretože pijem, peniaze sa v krčme minuli.

Ty ju zrazu máš! Vo dne v kabelke
a v noci? Nechcem vedieť, kam sa pritúli!

A vraj každý večer zazvoní.....

Dobrý Bože, daj mi zabudnúť, alebo mi aspoň prezraď jedno telefónne číslo!
Vecička.... Prosté slovo. Kolik žalu, touhy, víry nyní cítíme z tohoto slova!
Promiňte mi mé slzy vážení posluchači. A nestyďte ze za ty své!
Život každého básníka je velkým tajemstvím. A měl by tajemstvím zůstat. Přesto nás všechny do krve drásá otázka: „KDO BYLA AMA?“ a drásat nás bude navždy. Snad jen kdyby se pravá Ama přihlásila, mohli bychom roušku tohoto tajemství nadzvednout. Ovšem problém je v tom slově pravá... Jen za minulý týden se na ústředí památníku slovenského národního písemnictví dostavilo 48 plačících Am. A žádná z nich nebyla ta pravá, jak zjistil náš přední poetolog doktor Krásislav Verš. Ne... Kdo je Ama se nedozvíme. Nezbývá nám, než se kochat tím jaká je, jak ji viděl a popsal básník.
Křehká překrásná blondýnka to můžeme tušit. Modrooká! S blonďatým pubickým ochlupením! „Joj ci boha taků mať!!“ nebo „To musela bejt ženská!" jak říká jiný, tentokráte český klasik.
Seznamme se tedy na závěr s Amou, krásnou, žádoucí a svetlou.

Svetlá…

Som opitý! Opitý pivom v takej farbe
Akú len majú Tvoje vlasy plavé.

Aká si celá spomínam...

Si celá svetlá, ja som ťa často obzeral,
ležiacu nahú, vo svetle rána letného
v tom byte, čo som za náš domov mal.

Bez šminiek, čistučkú a oči farby modrosivej,
sú najtmavšimi bodmi tej Tvojej krásy nehanblivej,
si biela celá ako sneh, len špičky pŕs sú ružovučké,
pod bruškom chumáčik farby sena
čo pod ním? Do hladučka vyholená
ružová…

Svetlá si, taká si moja bola,spomínam... Nemôžem povstať spoza stola!
Smiali by sa kamaráti moji
a sprosto revali: "Pozrite ako mu stojí!"..

Vážení přátelé, Nemám co dodat a vlastně nejsem schopen cokoli dodat. Přeji Vám krásnou noc a těším se na další setkání.

Žádné komentáře:

Okomentovat